Kteří ptáci vylétají do výšky 10 000 metrů a kteří jsou schopni spát za letu a nedotknout se země celé měsíce? / Flóra a fauna / iXBT Live

Ptáci jsou opravdoví mistři vzduchu. Někteří jsou schopni stoupat do výšek, kde létají osobní letadla, jiní tráví většinu svého života na obloze a měsíce se nedotýkají země. Zajímalo by mě, kdo jsou zač a jak to dělají?

Absolutním držitelem rekordu ve výšce mezi ptáky je sup bělohlavý. V roce 1973 se jeden z těchto supů srazil s dopravním letadlem ve výšce 11 300 metrů nad Pobřežím slonoviny. To je výše než vrchol Everestu a hranice, na které může mnoho letadel létat. Srážka byla pro ptáka samozřejmě osudná, ale sama skutečnost potvrdila, že supi bělohlaví jsou schopni stoupat do zředěných vrstev atmosféry, kde je obsah kyslíku kriticky nízký.

Tajemství jejich úžasné vytrvalosti se skrývá v jejich fyziologii. Jejich dýchací systém je navržen tak, aby i ve vysokých nadmořských výškách efektivně extrahoval kyslík z řídkého vzduchu. Unikátní struktura hemoglobinu v krvi ptáka navíc zajišťuje nasycení těla kyslíkem v hypoxických podmínkách. Rozpětí křídel, které může dosáhnout 2,6 metru, a aerodynamický tvar těla navíc dělají z těchto ptáků jedny z nejlepších plachtařů mezi dravými ptáky. Jsou schopni se vznášet na obloze celé hodiny, využívají tepelné proudy a zároveň prakticky nemávat křídly.

Tito ptáci žijí v Africe a preferují otevřenou krajinu – savany, stepi a horské plošiny, kde jim vzdušné proudy umožňují stoupat do výšek nepřístupných pro většinu ostatních ptáků.

Jeřáb polní je další pták, který během migrace dokáže uletět až 10 000 metrů, což mu umožňuje překonat značné vzdálenosti a překonat horská pásma. Tito ptáci každoročně podnikají dlouhé lety a přesouvají se ze severních oblastí Evropy a Asie, aby zimovali v teplejších oblastech, jako je Španělsko, Indie a Čína. Během letů ptáci využívají proudy teplého vzduchu, které jim pomáhají vystoupat do velkých výšek s minimálním výdejem energie. Jejich dýchací systém a složení krve jsou přizpůsobeny k efektivní absorpci kyslíku i v řídkém vzduchu. Díky tomu mohou jeřábi létat ve výškách, kde by jiní ptáci měli nedostatek kyslíku.

Migrace těchto ptáků je skutečnou podívanou. Letí ve tvaru V nebo dlouhé linii, což pomáhá šetřit energii. Vůdce hejna přeruší proudění vzduchu, čímž usnadňuje ostatním pohyb, a když se unaví, zaujme jeho místo jiný jeřáb. Díky této strategii dokáží uletět až 1 000 kilometrů denně, téměř bez pádu. Navíc jsou tito ptáci nejen odolní, ale také velmi opatrní. Vybírají si trasy, kde mohou přistát a v případě potřeby si odpočinout. I když za ideálních podmínek může jeřáb obecný letět 10–12 hodin bez zastavení, za špatného počasí nebo protivětru může přistát v údolí řeky nebo na otevřených pláních, aby obnovil síly.

Horské husy jsou dalším úžasným ptákem, který dokáže přeletět nejvyšší pohoří světa. Migrují každoročně a překračují Himálaj v nadmořských výškách, kde je vzduch řídký a teplota je hluboko pod nulou. Byly zaznamenány případy, kdy se tito ptáci vyšplhali do výšky 10 175 metrů. Výzkum ukázal, že tito ptáci mají speciální strukturu hemoglobinu, která jim umožňuje efektivně vázat kyslík i v podmínkách nízkého obsahu kyslíku v atmosféře. Jejich dýchací a kardiovaskulární systém je navíc přizpůsoben k práci v hypoxických podmínkách, což zajišťuje dostatečný přísun kyslíku do svalů během dlouhých letů.

Je zajímavé, že během migrace používají husy holou hlavu letovou strategii jako na horské dráze. Střídají výstupy a klesání, což jim umožňuje šetřit energii a efektivně využívat stoupavé proudy vzduchu. Tato taktika pomáhá minimalizovat výdej energie při přeletu vysokohorských oblastí.

Spaní za letu: mýtus nebo realita

Vědci dlouho věřili, že ptáci se musí během letu zastavit, aby si odpočinuli a vyspali. Moderní výzkum však ukázal, že některé druhy jsou schopny za letu spát a dokonce přežít poměrně dlouhou dobu bez souše. Rorýsi jsou pozoruhodným příkladem takových ptáků. Tito hbití ptáci tráví většinu svého života za letu. Po prvním vzletu nemusí mláďata rorýsů přistát až 10 měsíců. Vše, co potřebují k přežití, dělají přímo ve vzduchu: spí, loví, jedí a dokonce se páří. A aby zanechali potomstvo, staví si hnízda pod střechami nebo ve zdech.

Tajemství těchto ptáků spočívá v jejich jedinečné stavbě těla: jejich dlouhá, úzká křídla poskytují výjimečnou manévrovatelnost a rychlost a lehká kostra jim umožňuje minimalizovat výdej energie během letu. Během spánku vypínají jednu mozkovou hemisféru, zůstávají při vědomí a nadále ovládají pohyb. Takové „vzdušné zdřímnutí“ jim umožňuje doplnit síly bez rizika srážky s překážkami.

Za druhé, rorýsi mohou dosáhnout rychlosti až 100 km/h a v některých případech až 110 km/h, což z nich dělá jedny z nejrychlejších ptáků v horizontálním letu. Díky tomu jsou schopni urazit až 1800 XNUMX kilometrů za den a překračovat kontinenty při hledání potravy a příjemných klimatických podmínek. Tato jedinečná schopnost pomohla rorýsům stát se jedním z nejadaptabilnějších stěhovavých ptáků.

Fregatky velké jsou dalším úžasným příkladem ptáků, kteří dokáží spát ve vzduchu. Vědci provedli experiment: na fregatky velké připevnili miniaturní senzory, které zaznamenávaly elektrickou aktivitu v mozku, polohu hlavy a letové parametry. Výsledky byly ohromující. Ukázalo se, že během dlouhých letů, které mohou trvat až 10 dní a urazit až 3 000 kilometrů, fregatky velké skutečně spí, aniž by přestaly létat.

Během dne jsou tito ptáci vzhůru a soustředí se na hledání potravy. Jakmile ale slunce zapadne, jejich mozek se přepne do speciálního režimu. Fregatky se začnou vznášet ve stoupajících vzdušných proudech a dopřávají si krátké epizody spánku. V takových chvílích mohou využívat unihemisférický spánek, kdy aktivní zůstává pouze jedna hemisféra mozku a druhá odpočívá. Nejúžasnější ale je, že v některých chvílích se fregatky zcela vypnou a přímo za letu přejdou do hlubokého bihemisférického spánku. Tento mechanismus jim pomáhá šetřit energii během dlouhých cest, kde není tak snadné najít místo k odpočinku. Na rozdíl od většiny ptáků, kteří se musí zastavit, fregatky doslova žijí na obloze a využívají vítr a vzdušné proudy k pohybu s minimální výdaji energie.

Celkem

Ptáci se úžasným způsobem přizpůsobili životu ve vzduchu. Někteří se dokáží vznést nad mraky a překonat výšky, které jsou nepřístupné i pro vrtulníky, zatímco jiní se mohou týdny držet bez dotyku země a spát přímo za letu. Tito rekordmani na obloze ukazují, jak úžasná je příroda a kam až mohou evoluční adaptace zajít.

—> +7 926 604 54 63 adresa

Víme, že několik druhů ptáků dokáže urazit obrovské vzdálenosti bez zastavení. To vedlo k domněnce, že si musí uprostřed letu zdřímnout. Například fregatka velká dokáže létat nepřetržitě dva měsíce. Na druhou stranu samec jespáka říčního může zůstat během období rozmnožování vzhůru po dlouhou dobu. Spojením těchto dvou faktů naznačujeme, že ptáci mohou během dlouhých letů zůstat vzhůru týdny nebo dokonce měsíce.

Aby tuto hypotézu ověřil, Niels Rattenborg z Max Planckova institutu pro ornitologii (ho. Max-Planck-Institut für Ornithologie) v Seewiesenu v Německu a jeho kolegové implantovali malé záznamníky mozkové aktivity a geolokátory do 14 fregatek velkých.

Ukázalo se, že během dlouhých letů ptáci spali v průměru 41 minut denně, v krátkých obdobích o délce asi 12 sekund. Na souši naopak spali více než 12 hodin denně. Fregatky obvykle používají při letu jednu hemisféru, ale někdy spí v obou hemisférách.

„Někteří lidé si mysleli, že fregatky musí spát ‚unihemisféricky‘, jinak by spadly z nebe,“ říká Rattenborg. „Ale to není pravda – obě hemisféry mohou spát a prostě se vznášejí.“

Fregatky obvykle spí, když krouží ve stoupajícím proudu vzduchu, kdy nepotřebují mávat křídly. Během těchto časů je hemisféra spojená s okem směřujícím ke směru otáčení pravděpodobně vzhůru. „Je možné, že je to proto, aby se zabránilo srážkám s jinými ptáky spícími ve stejném stoupajícím proudu,“ naznačuje Rattenborg. „Zajímalo mě to, protože je to podobné tomu, co jsme viděli u kachních divokých. Když spí ve skupině, ty na okraji skupiny mají jedno oko otevřené a sledují, co se děje venku.“

Schopnost fregatek přežít dlouhou dobu s méně než hodinou spánku denně je pozoruhodná vzhledem k tomu, jak nedostatek spánku ovlivňuje jiné druhy, poznamenává Rattenborg.

Není jasné, jak se fregatky vyrovnávají s nedostatkem spánku, ale vědci plánují studovat další toulavé ptáky, aby zjistili, jak běžný je tento zvyk a jaký je jeho mechanismus. „Pokud dokážeme zjistit, jak se jim daří vystačit s tak malým množstvím spánku, mohlo by nám to poskytnout vhled do dopadů nedostatku spánku na lidi a další zvířata,“ říká Rattenborg.

Fregatky nemohou plavat na hladině oceánu, protože jim chybí vodotěsné peří, takže schopnost dramaticky zkrátit dobu spánku se mohla vyvinout z nutnosti, říká John Lesku z La Trobe University v Austrálii. „Pokud jste pták, který tráví život na moři a nemůže se dostat na hladinu, je to opravdu jediná možnost,“ říká.

Skutečnost, že se tito ptáci dokáží v riskantní letové situaci úplně vypnout, ukazuje na esenciální povahu spánku, říká Lescu. „Ukazuje to, že stále hraje důležitou funkci a evoluce nenašla způsob, jak se ho úplně zbavit.“

(lat Fregata minor) je pták z čeledi fregatkovitých, žijící na ostrovech tropických částí Tichého, Indického a Atlantského oceánu. Délka těla je 85-105 cm, rozpětí křídel je 205-230 cm. Hnízdí ve velkých koloniích na oceánských ostrovech a mimo období rozmnožování se drží dál od pevniny. Před obdobím páření se na hrdle samců vyvine velký jasně šarlatový kožovitý vak. Během námluv ho samec nafoukne a vydává zvuky, které lákají samice. Živí se hlavonožci a rybami, často bere kořist jiným ptákům.