Kdo jsem? Čistá duše, nebo zkažená žena | Seberozvoj | Irina Gavrilova Dempsey

Existuje běžný výraz: „duše si žádá dovolenou.“ Tehdy si chcete nejen odpočinout, ale dopřát si něco, co si v každodenním životě nedovolíte: drahé nákupy, cestování, vybraná jídla. Sváteční nálada je obzvláště cítit před Novým rokem, kdy občané smetou z regálů obchodů lahůdky, kupují dárky pro své blízké a to vše v takovém měřítku, jako by v zemi nebyla žádná koronavirová krize.

Proč lidé potřebují dovolenou, proč na ni čekají? O tom diskutujeme s klinickým psychologem, zakladatelem Akademie TRIETTA Valerijem Ivanovským.

— Valerije Valereviči, proč si duše někdy žádá dovolenou? Proč se nespokojí s obvyklým režimem střídání práce a odpočinku?

— Začněme snad tím, že pod metafyzickým pojmem duše psychologie chápe sociální šablonu, která je do nás vštěpována ostatními členy společnosti a která nám umožňuje existovat s využitím vyšších psychických funkcí – což je poměrně úspěšný evolučně-historický výdobyt. Proto má zvláštní vztah lidí k svátkům na jedné straně kořeny sahající až do fyziologie, na druhé straně je podmíněn zvláštnostmi naší společenské existence.

Pokud mluvíme o fyziologickém aspektu, pak touhu po dovolené lze velmi podmíněně srovnat s rytmem střídání aktivity a odpočinku: tělo potřebuje doplnit energii vynaloženou na získávání potravy, zajištění bezpečnosti a plození dětí. Lze si položit otázku: proč obvyklý večerní a noční odpočinek nestačí k obnovení sil? Předpokládám, že proto, že se společenský život člověka zrychleným tempem komplikuje, zažívá přetížení – fyzické i intelektuální. Kdysi jsme hovořili o fenoménu emočního vyhoření, spojeném s obrovskými výdaji duševní energie: lidé postižení tímto ztrácejí zájem o život, o svou práci, mohou začít prožívat deprese a další maladaptivní procesy. V naprosté většině případů však dovolená všechny problémy vyřeší.

Společenský život klade na člověka zcela jiné nároky, než jaké na něj byly kladeny ve fázi biologického vývoje. Proto na jedné straně potřebuje delší dobu k obnovení sil. Na druhé straně měřený, navyklý rytmus života člověku nedává dodatečnou stimulaci, a to je také extrémně negativní psychologický faktor.

– Proč negativní? A jaká další stimulace je potřeba?

— Mám na mysli, že až na velmi málo výjimek je život moderního člověka extrémně uspořádaný. To znamená, že všechno probíhá podle plánu: vstávání ve stejnou dobu, práce, rodinné práce večer, dva dny volna a pak všechno začíná znovu. Tento monotónní rytmus má na lidskou psychiku přibližně stejný vliv jako například kyvadlo nebo určité fráze pro ponoření člověka do hypnotického spánku: nervový systém reaguje na monotónní podnět kritickým snížením aktivity a člověk usne. Na náš každodenní život reaguje úplně stejně a aby se zabránilo „usnutí“, je nutná další stimulace v podobě svátků: radikálně mění paradigma denního režimu. To nám umožňuje nesnižovat úroveň energetické reakce našeho nervového systému na vnější podněty.

— Lidé si svátky jednoznačně spojují s tím, že si v této době můžete dovolit něco, co si v běžném životě nedovolíte. Tedy výrazně zvýšit úroveň spotřeby, byť jen na chvíli. Proč se podle vás právě tato tradice uchytila?

— Myslím, že v počátečních fázích formování společenského života byl koncept svátku v souladu s některými náboženskými pokusy o vysvětlení struktury světa. Život našich vzdálených předků nebyl snadný: museli si obstarávat jídlo těžkou a nebezpečnou prací a také museli stavět domy, chránit své blízké před nepřáteli. Poznámka: drtivá většina známých náboženství slibuje člověku hojný a šťastný život v jakémsi ráji jako odměnu po smrti, tedy trvalý svátek. Jak se však říká, nikdo se odtamtud nikdy nevrátil a nikdo nemůže spolehlivě potvrdit existenci nebeského života po smrti. Proto se mi zdá, že tradice svátků vznikla jako jakési dny, kdy si můžete dovolit to, co v běžném životě není dovoleno: lenošit, vydatně se najíst, koupit si něco opravdu drahého: to je jakási ukázková verze toho samého nebeského života, který nás všechny později čeká. A ukázka toho, že ráj může být k dispozici již zde, v tomto životě.

Také si pamatujeme, že v průběhu zaznamenané historie se úřady snažily pravidelně organizovat svátky a zábavu pro plebs (vzpomeňte si na starověký Řím s jeho vzorem „chleba a her“). Na jedné straně to lidem dává odpočinek a úlevu od těžké práce, na druhé straně to snižuje sociální napětí.

Energie bezpodmínečných instinktů řídila život vyšších živočichů, včetně člověka, a práce a řeč z něj udělaly nikoli biologického, ale společenského zvířete, jehož přežití nyní nezávisí na biologickém instinktu, ale na práci. Není však tak snadné donutit člověka pracovat, proto na úkor dovolené (tedy demonstrace dosažitelného ráje) společenský instinkt bere potřebnou energii tomu biologickému. Vždyť ráj je v podstatě naplněním zvířecích tužeb člověka: hojnost materiálních věcí ve všech smyslech, bezpečí, láska.

— Předpokládám, že dnes už není tolik skutečně věřících lidí, ale tradice svátků se s určitými úpravami zachovávají po staletí. Ukazuje se, že lidé, stejně jako roboti, vykonávají nějaké rituály, jejichž význam neznají. Proč?

— Náboženství nejsou nějakým nezávislým jevem; jsou součástí společenského systému. Tradice proto mohou přežít i přes to, že jejich původní příčina je dávno zapomenuta. Kolik z nás si při zdobení novoročního stromku vzpomene na staré Germány, kteří ztotožňovali smrk v lese s příbytkem duchů a aby uklidnili tyto impozantní éterické bytosti, věšeli na jeho větve ořechy, ovoce a různé sladkosti? To znamená, že původní sémantická složka rituálů mizí, ale setrvačnost zavedených rituálů zůstává. A to je také přímý důsledek našeho společenského způsobu života.

— Základní biologické potřeby lidí v moderní společnosti jsou většinou uspokojeny. Proč tedy přetrvává sváteční tradice nadměrné konzumace?

— Samozřejmě, kvalita života lidí je dnes mnohem lepší než například ve starověkém světě nebo ve středověku. Mezitím na začátku a v polovině 20. století lidé umírali hlady. Ano, v současné době rozvinuté země garantují svým občanům určité minimum dávek pro přežití. Podle statistik však v Rusku má téměř 13,5 milionů lidí příjem pod hranicí životního minima – to je 3,4 procenta populace země. A celkem se podle odhadů Světové banky na planetě potýká s uspokojováním základních potřeb asi 110 miliardy lidí a krize způsobená pandemií nového koronaviru může počet velmi chudých lidí zvýšit o dalších 150–XNUMX milionů. To znamená, že se mi zdá, že je příliš brzy na to, abychom ignorovali doktrínu „dovolená je demoverzí ráje“.

Další věc je, že v moderní společnosti byly náboženské doktríny většinou nahrazeny sociálními. Hovořili jsme o tom, že finanční situace člověka do značné míry určuje jeho postavení ve společnosti. Ukazuje se tedy, že tím, že si na dovolené dovolí „něco navíc“, demonstruje své bohatství, své byť prchavé, ale vysoké společenské postavení. Je to jakýsi magický okamžik, okamžik úplné sytosti a prosperity, po kterém se můžete vrátit do každodenního života s mocnou motivací k další práci.

Existují i jiné svátky, například ty, které jsou ustanoveny na počest nějakých památných dat. Stejných vojenských vítězství. Samozřejmě, takové oslavy zpočátku neměly náboženský význam. Domnívám se, že to může být mechanismus pro formování kolektivního instinktu sociálními prostředky namísto ztraceného biologického mechanismu.

— Další zajímavé pozorování. Lidé jsou otevřeně (explicitně) povzbuzováni k umírněnosti: žít v rámci svých možností, nepřejídat se, být opatrní s alkoholem. Zdá se však, že občané jsou implicitně (nepřímo) tlačeni k tomu, aby se oddávali totálnímu řádění. K dispozici jsou půjčky, obchody lákají slevami a dlouhé svátky vyvolávají nejrůznější excesy…

— Souhlasím, nebyl to trh, kdo vynalezl člověka, ale člověk, kdo vynalezl trh. A trh je právě druhořadým aspektem, důsledkem touhy dosáhnout, byť jen na okamžik, toho, o čem člověk snil. Tržní ekonomika ve skutečnosti slouží věčné a nespoutané touze jednotlivce konzumovat a vlastnit.

V jednom z našich rozhovorů jsme se již dotkli tématu konzumu. Na tom jako takovém není nic špatného: procesy asimilace a disimilace tvoří základ existence jakéhokoli živého organismu. S počátkem lidského společenského vývoje (to je přibližně před 40–50 tisíci lety) se však důraz na stanovování cílů ve společnosti posunul; a ten, kdo usiluje pouze o materiální věci, pravděpodobně nedosáhne harmonie ve vztazích s okolním světem a sám se sebou. To znamená, že pravděpodobně nebude šťastný. Pravé štěstí pramení z lásky a respektu druhých a toho lze dosáhnout pouze prací ve prospěch společnosti.

Fenomén svátku je zajímavý i v kontextu řeči. Řeč je nástrojem, který z nás udělal lidi. Kromě toho, že řeč zprostředkovává všechny vyšší psychologické funkce, jako je myšlení, paměť, jazyk, vnímání, je analogií centrálního nervového systému zvířete a plní stejnou roli, jakou vykonávají neurony mozku a míchy: aferentaci, analýzu a syntézu podnětů vnějšího a vnitřního prostředí. Pouze řeč plní tuto funkci pro koordinaci sociální společnosti jako mnohobuněčného sociálního superorganismu, jehož buňkami jsou lidé. Svátek je tedy v této teorii právě krátkodobé sjednocení lidí do superorganismu, kdy jsou poháněni společnými emocemi, motivy a cíli, a to vše je koordinováno slovy.

Ano, původní významy svátků se do značné míry ztratily. Ale pokud je to tak, ukazuje se, že svátek je přesně to, čím ho naplníme. A pokud naši oslavu naplníme láskou k našim blízkým, radostí ze setkání s lidmi, které jsme dlouho neviděli, pak můžeme s jistotou říci, že se svátek vydařil.

Mnozí z nás mají od dětství zabudovaný program žít podle zájmů druhých: naplňovat jejich touhy a uspokojovat jejich potřeby. Navíc, když naše city ještě nejsou rozlišeny, když neexistuje kontakt se sebou samými, ale pouze touha být s partnerem, pak nikdy nebudeme schopni pochopit, kde je naše touha a kde je touha partnera. Tyto jemné momenty často unikají naší pozornosti.

Například jsem od dětství milovala sledování baletu a už ve třech letech jsem poslala syna na tanec. Je jasné, že tanec byl to, co jsem opravdu chtěla dělat. Moje maminka byla nadšená, když někdo hrál na klavír. Začala jsem žádat, aby mě poslali do hudební školy, i když jsem neměla žádný talent. Ale moje vytrvalost nakonec zvítězila.

A TOTO své přání si dodnes pamatuji. Nikdo mě o to nežádal ani nenutil. JÁ SAMA, když jsem viděla, jak moc se TOTO mé matce líbí, jsem jí chtěla dát to, co se jí líbí. Vždyť bych pak měla šanci být potřebná a milovaná.

Když jsem jí dal, co chtěla, přiblížilo mě to k ní co nejvíce. Takhle funguje dětská psychika. Dokáže 6-7leté dítě slyšet svou touhu a jít si zatančit? Samozřejmě že ne. Koneckonců je pro něj životně důležité, aby bylo potřeba a milováno.

Mám klientku, která je již docela dospělá žena. Na terapii je už tři roky. Přišla s žádostí – dostat se z toxického vztahu. Dostala se ven. Prožila mnoho bolestivých chvil a vnitřně se změnila. Dozrála. Naučila se slyšet své touhy. A teď, když vstoupí do vztahu s mužem, všimne si, že s ním hned nechce sex.

Nikdy předtím o tom nepřemýšlela. Byla zvyklá být přitažlivá jak fyzicky, tak sexuálně. A aniž by si to uvědomovala, používala svou atraktivitu jako nástroj k přilákání a udržení si mužů.

Mnoho lidí se do ní zamilovalo. A teď, když se naučila slyšet a naslouchat sama sobě, začala chápat, že nechce sex. Má ráda námluvy, flirtování a hraní si. Je tak zvyklá dávat muži, co chce. Je zvyklá takhle žít a vždycky tak žila.

Přečtěte si, jak popsala své city k nové známé.

— Šli jsme se projít do parku. Bylo teplo, chladno a on se ke mně začal opravdu neodbytně mazlit. Ne přátelsky. Nejdřív jsem si moc nevšímala, co se děje. Ale když jsem přišla domů, přistihla jsem se, že mám chuť vztah ukončit. Cítila jsem jakýsi zvláštní, depresivní stav, jako bych musela udělat něco, co jsem nechtěla. A jediný způsob, jak se tomu vyhnout a nedělat to, co jsem nechtěla, byl utéct. Žádný chlap — žádný problém. Můžu se chovat, jak chci.

Není to úžasné! Cítit tak jemné emoce? To je možné pouze tehdy, když se začalo zbavovat závislosti a potřeba být ve vztahu se výrazně snížila. Začali jsme analyzovat její touhu po úniku.

Zalíbit se a utéct nejsou způsoby, které by byly vhodné pro vztahy, a už vůbec ne pro lásku.

Na tomhle se žádný vztah nedá vybudovat. Buď uspokojíš potřeby toho druhého, nebo, abys neztratil sám sebe, odejdeš, protože je nechceš uspokojit. Zůstaňte věrní svým touhám A když odejde, tak díky Bohu. Jaký je v tom rozdíl? Když odejdeš, odejde i on. Vztah nebude pokračovat. Zkrátka nemáš co ztratit. Pokud se nechceš objímat TAKÝM způsobem, tak to nedělej.

Když se znovu setkali, byla naprosto sebevědomá a klidná ve svých činech a touhách. Klidně mu sundala ruce, když se příliš vzrušil. V tu chvíli si uvědomila, že sex se příliš rychle stal základem jejích vztahů s muži. Neměla líbánky, kdy by se jí chlapci jen tak dvořili. Například jí dávali květiny nebo ji brali do kina BEZ SEXU.

Proč u tolika lidí sex začíná tak rychle?

Koneckonců, to není typické pro ženskou povahu. Dívky chtějí něco úplně jiného. Touha po rychlém sexuálním uspokojení je typická pro muže. Moje klientka, zvyklá naplňovat očekávání své matky a být hodná holka, se snažila dělat vše, co se od ní očekávalo. Chtěla druhého člověka potěšit a také s ním chtěla být ve zvláštní duchovní a emocionální blízkosti.

To vše ji vedlo k tomu, aby velmi brzy vstoupila do sexuální intimity s muži, aby uspokojila jejich touhy a dala jim to, co chtějí. Nejzajímavější ale je, že jakmile se tento program spustí, automaticky se spustí dětská historie připoutanosti a vy, aniž byste si toho všimli, upadnete do emocionální závislosti.

A někdo, kdo se snažil dát lidem to, co potřebují, se stal skutečným supermilencem. Jak silná musí být touha být ve vztahu a splynout s partnerem, tak pečlivě sledovat své tělo, tvar a vzhled!

Projev hluboké závislosti a potřeby vztahů a lásky je často doprovázen vytříbenou sexualitou.

„Zamiluj se do mě hluboce. “ – tato slova mohou být velmi přitažlivá pro člověka, který je závislý, ale nemá zkušenost se vzájemnou láskou. Splynutí s partnerem může být úžasné, ale ne vždy je to životní vzorec pro lásku. Díky mistrovství v sexu a schopnosti jemně cítit mužovy touhy žena získává nad ním moc. Uspokojuje jeho potřeby, dává mu to, co chce, a stává se nenahraditelnou.

Problém s tímto druhem sexuality je, že v něm není žádná dospělá žena.
Nebo vnitřní dítě, které prožívá strach a stud z touhy, sexu a epotismu. Plus vnitřní zákazy od rodičů. Lpí, chce blízkost, ale není tam žádný sex a skutečná sexuální touha dospělého.

A existuje i druhá stránka, která se zdá být falešnou sexualitou. Tato sexualita však postrádá otevřenost, vřelost a smyslnost, které jsou dítěti vlastní. V sexu se tyto dvě části nepropojují.

V sexuální touze neexistuje dospělá žena, která by byla smyslná, ochotná, schopná milovat a skutečně vpustit muže do svého prostoru. Nebude s ním konfliktovat, nebude bojovat, ale bude ho milovat a důvěřovat mu.

Otevřená, nestoudná sexualita není prostředkem k přilákání mužů, ale způsobem, jak vyjádřit svou ženskou vášeň a dokonce i trochu zkaženosti. Aby se však tato část duše probudila, je nezbytná kombinace lásky a důvěry v muže, stejně jako svolení být sama sebou.

Když vznikne závislost na vztazích a touha být s někým, objevují se i zákazy projevování sexuality.

Takže teď se fáze naší práce s ní dostala k její skutečně čisté duši. Musí se určitě probudit ve vztahu s mužem, protože tato část obsahuje schopnost milovat. Toto je střed dospělého člověka. Mluvili jsme o pýše, o rozdvojené části Já. O grandiózním Já a o Já nedokonalém.

Tyto dvě části jsou skutečné, ale z prázdné grandiózní části vzniká „komplex podvodníka“. Tyto dvě části se musí změnit a sjednotit. Právě v tomto okamžiku se rodí „já“ dospělého člověka. Tak je to i s ženskou sexualitou. Smyslná duše se musí sjednotit s vytříbenou sexualitou, pak potkáme skutečnou dospělou ženu.

Program Cesta domů začne 20. února. Pracuje na hluboké úrovni s emoční závislostí.

Pro ty, kteří tento program již absolvovali, BRZY začíná program „Cesta domů-2“. Žádosti o účast v programu se již přijímají.

Irina Gavrilová Dempsey

Odebírejte mě a ocitnete se v transformačním prostoru, kde začnou docházet k vašim vnitřním změnám.

Se mnou najdeš sám sebe!