Exotika severu. Jak pěstovat banány a mučenku na Uralu | AiF Perm

Rusku se vtipně říká země zelených rajčat. Pěstovat něco exotického na většině území země, a zvláště zde na Uralu, skutečně není snadný úkol.

Obyvateli Krasnovishersku se to ale daří velmi dobře. Specialistka na environmentální vzdělávání a zahradník v zimní zahradě přírodní rezervace Vishersky Nina Makhova pěstuje banány a mučenku, fíky a feijoa. Ještě nedávno netušila, že je možné pěstovat tak exotické rostliny, ale nyní se stará o ty nejúžasnější rostliny pro náš region.

Nina Machová hovoří o tom, jak důležité je učit se novým věcem a jak důležitá je silná a milující rodina.

Neočekávané volání

Marina Medvedeva, AiF-Prikamye: Jak začala vaše vášeň?

Nina Makhová: Opravdu rád chodím do Muzea přírody přírodní rezervace Vishersky. Je to útulné, zajímavé a pracují tam skvělí lidé. Jednoho dne jsem na pozemku uviděl budovu s velkými okny a zeptal jsem se, k čemu slouží. Řekli mi, že tam plánují postavit zimní zahradu. A dodali, že nápad je to samozřejmě pochybný, protože na severu je nemožné pěstovat exotické rostliny. Když jsem to slyšel, naskočila mi husí kůže. A hned jsem si pomyslel: “Měl bych vytvořit tuto zahradu!” Tak to všechno začalo. Když jsem přišel do práce, dostal jsem plán, podle kterého jsem potřeboval rostliny umístit, a řekli, že pro ně budu muset zajít do Botanické zahrady Permské státní národní výzkumné univerzity. Rostliny jsme sem dopravili běžným autem, „bochníkem“. Byli velmi malí. Například banán byl vysoký jen 30 cm Cestou se rostliny pomačkaly a polámaly. Do školky jsem docházela s dětmi po večerech a o víkendech. A pracovali jsme na zahradě a upravovali ji.

– Bylo těžké naučit se pěstovat exotické ovoce?

– Ano, protože nemám speciální vzdělání. Jsem učitel. Pravda, i v této oblasti odvedla málo práce – v 1990. letech byly mateřské školy zavřené. V mé profesi nebylo kde pracovat (nebyl dostatek míst pro učitele), tak jsem dlouho pracovala v prádelně na mateřské škole. Díky vzhledu zimní zahrady jsem našel své povolání, za kterým jsem se dlouho držel. Vytrvalost a touha dokázaly hodně. Začal jsem se proto se zájmem učit nové věci. Četl jsem knihy, jezdil pro zkušenosti do Univerzitní botanické zahrady. Ano, někdy se věci nepovedly. Přece jen jsem severský člověk, jsem zvyklý pěstovat brambory, mrkev atd. Tady jsem se ale musel potýkat s rostlinami, se kterými jsem zpočátku absolutně nevěděl, co dělat. Teď se cítím jistější – na zahradě už roste asi 60 druhů rostlin.

Ovoce práce

– Co je třeba udělat, aby jižní náročné rostliny nejen zakořenily a přežily, ale také přinesly ovoce?

– Je nutné položit speciální zeminu a vytvořit vhodné mikroklima. Je důležité dodržovat správný teplotní režim. V létě by měla být zahrada cca +30°C, v zimě by rostliny měly usnout, takže teplota by měla být od +12. +13 °C. To je nutné, aby si mohli odpočinout. Je také potřeba vysoká vlhkost – až 80%. A také světlo. Vzhledem k tomu, že naše denní světlo je krátké, v zimě ho musíme na zahradě rozsvítit. Jinak nevyroste mučenka ani hrozny.

– Maracuja je pro nás exotické ovoce. Jak se vám ho podařilo vychovat?

– Na cestě do Indie jsem viděl, jak roste, a to mě velmi zaujalo. Když se zahrada objevila, vydal jsem se ji sem zasadit. Spousta mých přátel ví o mé vášni pro zimní zahrady a daruje mi něco exotického. Jednoho dne mi přivezli mučenku ze Srí Lanky. Snědl jsem ovoce a zasadil semínka. Loni se rozrostla na 10 plodů – přesně tak chutné jako běžná maracuja. Kromě tohoto exotického ovoce pěstujeme banány. Speciálně jsme nainstalovali žebřík, aby děti mohly vylézt nahoru a počítat je. Ukázalo se, že vyrostlo více než 20 plodů.

-Jedl jsi je?

– Ne, pěstujeme tyto banány, abychom lidem ukázali, jak rostou. To říkám návštěvníkům: „Banány si můžete koupit na jídlo v obchodě, ale my se na ně jen díváme.“ Pěstujeme také hrozny – pro nás známé ovoce, ale na severu, jak víme, je těžké je pěstovat. Nechybí ani jahodová guava – to jsou velmi šťavnaté bobule s chutí jahod a ananasu. Letos jsme měli velmi dobrou úrodu guavy. Fíky si pěstujeme sami, dělala jsem z nich i marmeládu. Máme ananas, letos rozkvetla feijoa. Na to jsme čekali velmi dlouho. A když poprvé po třech letech rozkvetla, rozvířila jsem celé okolí výkřiky „Hurá!“ Samozřejmě zde neroste jen ovoce. Děti k nám často chodí, a tak potřebujeme, aby měly zájem. Rozhodli jsme se vysadit dravou láčkovku. Máme také úžasnou rostlinu, která potěší nejen děti, ale i dospělé – stydlivou mimózu. Když se ho dotknete, zavře listy, čímž ukáže, že rostliny jsou také živé. Kromě láčkovky a mimózy pěstujeme na zahradě Murraya paniculata, která byla ve staré Číně střežena jako samotný císař. Věřilo se, že bobule propůjčují mládí a dlouhověkost. Samozřejmě zkoušíme bobule. Zasadili jsme také ginkgo – rostlinu míru a zelený symbol oblasti Perm, protože na našem území rostlo v období permu, asi před 300 miliony let. V Číně ale stále roste. Měli jsme turisty z této země. Když uviděli ginkgo, začali mávat rukama a pak řekli: “To je z naší země.”

Společně na zahradě i na horách

– Pěstovat tolik exotických rostlin není snadné. Pomohl ti někdo?

– Přicházím do zahrady odpočívat a relaxovat. Za svou nejdůležitější práci považuji péči o děti. Celé tři roky, kdy zahrada vznikala, byli se mnou a se vším mi pomáhali. Naše rodina je neobvyklá – kromě vlastních dětí (mám dvě z nich – 27letou dceru a 16letého syna) už řadu let odebírám děti z dětských domovů. Vychováváme je do 18 let.

– Jak tento příběh začal?

– Můj manžel často jezdil pracovat na sever a já si chtěla najít něco, co bych mohla dělat. Jednoho dne mě napadlo, proč si neadoptovat pěstouna. Dívku si chtěli vzít, ale sociální úřad jí doporučil, aby nejprve zkusila rodinnou výchovnou skupinu. Právě to jsme udělali – začali jsme hostit děti, které byly odebrány z rodin (například když jejich rodiče pili nebo šli do vězení). Bral jsem děti na dva nebo tři měsíce, na šest měsíců. Pak začali chlapy odvážet na delší dobu. Nyní s námi děti někdy žijí šest let, dokud jim nebude 18. Některé z dětí, které jsem kdysi vychovával, se nyní samy staly rodiči a mají vlastní děti. Nyní v naší rodině žijí tři adoptovaní chlapci – Dima (je mu 10 let), Ivan (15 let) a Roma (16 let).

Nedávno jsme spolu s vlastním synem, třemi adoptovanými dětmi a kmotřenkou vyrazili na zajímavou túru, kterou pro naši rodinu zorganizovali kamarádi. Říkalo se tomu „Pěšák na moři“. Ušli jsme 70 km přes Kavkaz a sestoupili k Černému moři. Letos jsme vystoupali do výšky 2804 m (Oshten). Dlouhou trať děti zvládly celkem dobře a všechny úskalí snášely důstojně. Učíme kluky, že jeden muž v poli není válečník, učí se pracovat jako tým. Pěší turistika pomáhá nejen vidět zajímavá místa, ale také sblížit děti.

– Jak jste našel kontakt s adoptovanými dětmi?

– Jsou to úplně stejné děti, jen opravdu potřebují pozornost. Mnoho lidí se mě ptalo, jestli na ně moje děti žárlí. Ne, protože jsem je hned varoval, že v rodině bude dítě, které opravdu potřebuje pomoc. Ano, adoptované děti byly někdy jako vlčata: nedůvěřovaly lidem, všem se dívaly zpod čela. Ale postupně se změnili – začali se usmívat a věřit mi. Je pro mě velmi důležité ukázat jim, že na světě existuje jiný, lepší život.

Nina Makhová. Narozen 11. března 1973 v obci Mys-Les, okres Gainsky. Vystudovala pedagogickou třídu na Krasnovisherském odborném učilišti s titulem učitelka mateřské školy a jeslí. V roce 2021 se stala vítězem soutěže „Nejlepší pěstounská rodina“ na území Perm.